Přestože jsem roky pracovala v cestovním ruchu, cestopisů moc nečtu. Výjimkou jsou ty od Ladislava Zibury, protože vás nejen nalákají k návštěvě destinace, poskytnout spoustu tipů, ale ještě vás dobře pobaví. To, jakým způsobem si umí autor sám ze sebe i ostatních dělat legraci, je prostě dokonalé. Ostatní poutníky popisuje tak barvitě, že budete mít pocit, jako byste je také znali. Z lehkého sarkasmu přitom čiší pokora a nadhled. To všechno by se dalo označit za typické rysy knih mladého českého autora. Tahle je však trochu jiná a někdo by mohl říct, že i lepší než předchozí. Je totiž plná hlubokých myšlenek ukrytých v pořádné dávce humoru. Věřím, že zrovna tenhle kousek vám toho dá mnohem víc než desítky motivačních knih. Donutí vás se zastavit a zamyslet se nad prioritami a vy to vlastně ani nepostřehnete. Doporučuju - 4,5*

Ladislav Zibura podnikl pouť do Santiaga a napsal o tom knihu. Jako v každé předchozí jeho knize v ní nechybí laskavý humor, náhodná setkání s lidmi i malebné popisy okolí. Kniha o Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela je však na rozdíl od předchozích knih hloubavější a čtenářský prožitek z ní je o to silnější. Bezesporu se jedná o autorovu nejlepší knihu. Musíte ji číst pomalu s velkou pozorností, pak se vám odvděčí jedinečným čtenářským zážitkem. Ladislav Zibura nás na stránkách knihy provede 800 kilometrů dlouhou cestou po Francii a Španělsku, ale i po vlastním nitru a vzpomínkách. Během vyprávění totiž bilancuje, co vše se za deset let od doby, kdy cestu do Santiaga podnikl poprvé, změnilo. Někdy je to čtení veselé, jindy smutné. Z popisu událostí, lidí a věcí, které ho na cestě potkají, je poznat, že světem putuje s pokorou skromného člověka s očima otevřenýma dokořán. S každou další otočenou stranou autorovi strašně závidíte tu svobodu a odvahu vyrazit na cestu a toužíte si také sbalit svůj vlastní batoh a vydat se za dobrodružstvím. Zibura vše popisuje tak sugestivně, že máte pocit, že putujete s ním. To ovšem uměl i v předchozích knihách. Cesta do Santiaga mi ovšem přišla víc přemýšlivá. A s tím, jak se autor sám zamýšlí na pouti nad světem a sebou samým, se může i čtenář zamyslet a zabilancovat nad svojí vlastní existencí. Kniha Všechny cesty vedou do Santiaga strčí do kapsy všechny motivační příručky. Nikdo totiž tak hezky neumí člověku sdělit, že má být vděčný za to, co mu každý den přinese. To dobré i to zlé. A že všude je tráva stejně zelená. Jemu bych věřila. Procestoval totiž tolik zemí a potkal tolik lidí, že se o tom každému průměrnému Čechovi může jenom zdát. Nejkrásnější myšlenka celé knihy na vás pak čeká na čtvrté straně od konce. K té se ale musí dočíst každý sám. Za mě velmi zasloužených 5*/5*.